blechy

3. září 2016 v 18:39
když kocourek Modroočko potkal prvně toulavou Zelenoočku, vyprávěla mu o světě koček, páníčcích a krutých dětech, o svém nespoutaném životě a poradila mu, ať si odsedne, nebo chytí blechy. A co je to chytit blechy, Zelenoočko? To poznáš, jestli si neodsedneš. A zrovna si neodsednu! Modroočko pak večer nemohl přijít na to, proč ho v kožiše celou noc něco svrbí.

Ráda s tebou a džirou chodím ven, dává mi to aspoň trochu kontakt se světem, ve kterým jsem asi jednou žila a čím dál tím víc se mu vzdaluju. Se světem divokých koček, nekonečných nocí, polehávání na louce, pašování jídla k chatkám skautů a lezení po stromech (i když na to jsem asi stejně nikdy nebyla). Občas se do toho ponořím na těch festiválcích, uteču někam za areál, lehnu si na trávník a poslouchám noc. Bylo by tak nádherný být tam spolu. Držet se za ruce, objímat se, třeba i líbat, protože kromě nás dvou nikdo jiný v tom nočním mikrosvětě není.

Jenže v tom opravdovym, uprostřed panelákový džungle, práce, zvonících telefonů, očekávání a pečlivě nalajnovaných plánů nejsme sami. Ty máš teď dost věcí, co byste měli řešit, a bude lepší, když se do toho nebudu plést. I proto jsem tě nechtěla políbit zpátky. I když možná trochu už jsem, alenechci stát mezi váma dvěma, nechci být důvod ani záminka k tomu, jak si s Karolínou budete věci řešit...

Asi jsem jinde a za tebou chodím jen na výlet do druhého světa. Když o tom takhle přemýšlím, vždycky si vzpomenu na Annu Kareninu nebo Taťánu z Oněgina (ta aspoň neskočila pod vlak a dožila poklidně po boku zasloužilého generála). A je mi tam tak dobře. Asi zvlášť teď, když jsem se cítila tak strašně opuštěná...měla jsem velký trápení (tentokrát nepracovní) chtěla jsem se ti svěřit, ale tys měl svoje věci k řešení, pak jsem na to zapomněla. Jenom ten pocit ve mně zůstal. Hrozně moc jsem potřebovala cítit lásku, oddanost, bezpodmínečnost okolo sebe, dlouho se objímat a vdechnout nekonečno.

Nevím, jak to bude dál, jak to může být dál. Myslím na tebe...stalo se z toho vyznání platonické lásky, pětileté tragédie o třech dějstvích...

Asi jsem chytla blechy
 

je to jako viset na provaze

8. září 2015 v 8:44
snad se to zase vraci,
je mi jako pred peti lety,
jenze nemam rok pred maturitou,
ale rok pred odevzdanim diplomky
a jsem na druhe strane sveta.

snazim se vybavit si ty pocity,
co jsem mela po minulem rozchodu
a jak jsem se s tim nakonec tak nejak
( at uz vice ci mene eticky)
vyrovnala.
skoro si nevzpominam,
jen vim, ze to trvalo dlouho
a bylo to neprijemny.

tentokrat to probehlo kratce, ostre,
jako kdyz clovek visi na provaze a
nekdo ho nahore odrizne
a on nez se nadeje,
tak lezi na zemi
a nechape, jak se to mohlo stat.

mozna to bylo nutny,
mozna jsem ten provaz
mela uvazany v opratku okolo krku
a on to mel na druhe strane stejne.
tohle je jedina moznost,
ktera nas oba necha dychajici a zivy.

jen ta samota, ta je znicujici,
chybi mi ta intimita,
prijit domu a mit komu rict,
jaky byl den,
patockova kotva.

davam si kytky do vlasu
a usmivam se na spolucestujici ve vlaku,
treba to prejde.

když v lese spadne strom, ale není tam nikdo, kdo by to slyšel...

1. srpna 2015 v 13:49
Asi před týdnem se mi o tobě zdálo a od tý doby jsi uvězněnej v mojí hlavě. Sejde z očí sejde z mysli? možná, ale co když se zase objeví, ve snu vyhrabaným z podvědomí. Byli sjme sousedi v jednom z těch starých paneláků někde na jižáku. seděli jsme před domem v trávě, popíjeli a jedli. Pak jsme šli nahoru do bytu a tam si ještě hrozně dlouho povídali a mezitím nás navštěvovali přátelé a vyjedli nám celou lednici. nevím, nedávalo to moc smyslu.

jak začít, pokračovat...mrzí mě, že už nejsme v kontaktu, chybí mi rozhovory s tebou...



ani nevím, jestli se k tobě tahle zpráva v láhvi dostane, možná je to jen plácnutí do vody...myslím na tebe a doufám, že se máš dobře.
 


proti své vůli létám a Nevolnost je modrá

10. června 2014 v 16:34
měsíc jsem se učila a chodila do korporátu, zasedla do open spacu, otevřela poštu, vyráběla tabulky a grafy, závěry a zprávy...
včera skončila další etapa, dodělala jsem masarykáč a mám podobný pocit jako po maturitě, jsem naplněná školníma vědomostma (těžko říct, na kolik jsou užitečný) až k prasknutí a všem je toužím říct.
Státnicím předsedal profesor sociologie, docela se o mě opřel u obhajoby kvůli dotazníku, že moje postupy jsou trochu pofidérní. vzpomínala jsem na to, co jsi mi říkal o výzkumech, zkusila jsem to vylovit z paměti a nějak použít.

Všechno je hrozně jiný, prázdný...dneska jdu do divadla na příliš hlučnou samotu, třeba dojde ke katarzi...A taky jsem vyhrabala v kabelce opsanou básničku

Z hladu a křiku nedobytnosti planety
vychází ta bolest
na spoustě zaprášenejch fotek můžeš to být ty
zastav se všude kudy chceš prolézt
ukryj se před hněvem do hlíny

Komu se ráčí, jen slepě běží
a obus bosému nazuje
přelézti plot často jde stěží
a lanem, jež jazyk svazuje

Snažím se polknout
hlasitým smíchem i ozvěnu
sněž mé kosti

Chudokrevonost je spása
nevolnost pobízí sílu
a spiknutá znuděnost
střeží můj nedobytný svět

téma týdne je Píšu ti

Máš totiž háček

13. dubna 2014 v 11:57 | Bratři Ebenové
Vodní hladina samá řasa,
oko obrostlé rákosem,
mít tě na rybách, to je krása,
mít tě na rybách, to je sen.

Voda je klidná,
i ty jsi klidná,
vlasec je napjatý
i ty jsi napjatá,
a když ryby neberou,
ty mi přeci jen bereš,
Lásko má.

Udice je pružná
a i ty jsi pružná,
udice háček má
a i ty háček máš,
že když ryby neberou,
v náručí mi usínáš,
Lásko má.

Vodní hladina samá řasa,
oko obrostlé rákosem,
když spíš na rybách, to je krása,
když spíš na rybách, to je sen.

cd

2. prosince 2013 v 16:08

řízená meditace

3. října 2013 v 21:10
Nezazlívám ti to, jak bych mohla, když jsem ti sama psala, pořád píšu, nebo na tebe myslím....dneska jsem byla na řízené meditaci a myslím, že bys to mhol zvážit taky. Krásně mě to uvolnilo, myslím že pomohlo. Srovanla jsem si v hlavě myšlenky, měla jsem to udělat už dávno. myšlenky o lásce, miluju oscara, každý den trochu víc.
děti jsou tak krásně bezprostřední, plný lásky a odpuštění. Během dramaťáku se snažim v lidech odpoutat to vnitřní dítko a u některých lidí je to fakt obtížný. Máme plno zábran, pracujeme na třech úkolech najednou, svoje tělo denně myjeme, oblékáme a zkrášlujeme, zatímco duši (mozek, vědomí...) necháváme akorát makat a ani ve spánku jí nedáme klid. Dneska jsem si asi omyla a ustrojila duši, nový pohled na svět.
Nechtěla jsem tady pracovat, ale pár lidí se ode mě chtělo učit anglicky, takže prostě a jednoduše učím za jídlo. Myslím, že tak by se dalo žít i jinde...četla jsem o nějaké britce, co vzdala veškerý svůj majetek a pak učila jazyky a hru na klavír.
líbilo by se ti tady, mám volný místo v bytě, kdyby se ti chtělo přijet....




psychosomatika je mocná

29. září 2013 v 17:53
když se přetáhnu, tak tělo prostě a jednoduše vypne.
Posledních pár týdnů bylo hodně náročný a stresující období. Počasí taky nestálo za moc, pořád tady fouká vítr. A pak myslim na tebe, že bych s tebou ráda mluvila, mluvila o něčem méně drastickém než o nás dvou. Hodně věcí mi tě tu připomíná, třeba kamarád z Wroclawi, a pak si přečtu dopis, blog, cokoliv... a jsem zase tam, kde jsem byla.
Cítila jsem se slabá a stejně jsem pořád pracovala na 100%, ale v pátek jsem se zlomila. Dost pitomý načasování, když v sobotu jsem vedla výlet do kodaně, co? No a tak dneska ležim nemocná a nepoužitelná a doufám, že to zítra bude lepší. čeká mě další perný týden.

V dánštině neexistuje slovo "prosím"

dneska je debata v doxu

25. září 2013 v 11:00

možná o tom víš, možná ne. možná si to stihneš přečíst a možná taky ne...nevím, jestli ti mám dát vědět jinak...


V neděli jsem trpěla takovou všeobecnou kocovinou, po víkendu na divadelním festivale a všeobecném doprovodném chlastání a nočním narušováí pořádku končeně přišla neděle. Koupila jsem si kytaru, naladila si ji a párkrát na ni brnkla. Má takový kovový zvuk. trochu jiný, než kytary mívaj, a má nylonový struny, takže nebudu mít třeba úplně rozpráskaný prsty...Brnkám, pomaličku tvořim nějaký zvuky a třeba to časem bude i na písničku.

kdo je single na erasmu, single nezůstane, říká se tady. Ještě, že to neni můj případ. Tyjo, kdybych jenom trochu chtěla, mám je tu naservírovaný jak na talíři. I když všichni ví, že zadaná jsem, zvou mě tady na panáky skoro automaticky, hrajem fotbálek a kuelčník, asi se to tady konečně pořádně naučim. potkala jsem vikinga, je to islanďan a hraje na kytaru (překvapivě), vzal mě k sobě domů, vypili jsme ještě jednu flašku vína. Hráli jsme na kytaru, zpívali apovídali si až do rána. Když jsem se vzbudila, ukazoval mi fotky vodopádů na Islandu. Chci tam jet, chci se tam toulat a na to potřebuju s sebou tuláka, postmoderního tuláka.

Jako projekt na mezinárodní komunikaci analyzujem kulturu ve vybrané zemi. naše skupina má Brazílii a mám socio demografickou část. Máš tipy na zdroje? Ideálně internetové.

objevila jsem jeden z tvých dopisů ve svém obřím diáři a nosím ho u sebe.

walking life

17. září 2013 v 23:06
o lucidní sny jsem se taky začala zajímat po tom, co jsem walking life viděla podruhý. poprvý jsem na to koukala zhulená jak písmo boží a nějak mi to učarovalo, těžko říct, jak moc jsem o tom přemýšlela. Pak jsem si to našla asi s ročnim odstupem a začetla se do toho, co měl k tématu říct internet.
kdo vchází do tvých snů, má lásko?
dřív se mi o tobě zdálo často, buď přímo, nebo nějak symbolicky. s tím symbolickým je to hodně o tom, co chceš za tím vidět, tak to si tam vždykcy opodstatníš. poslední dobou sny pořádně nemám, asi hlavně proto, že málokdy spím klidně. Přeju si erotický sen, mohlo by to prolomit moji sexuální frustraci, kterou zatím řeším četbou. začetla jsem se do tolik oslavovaného 50 shades, ale po pár stránkách jsem si vzala zpátky millera, protože když se na prvních sto stránkách neobjevilo nic, co by aspoň trochu splnilo účel četby, nevydržela jsem ty jejich předehry dál. To miller, ten to naservíruje pěkně po pěti větách úvodu. Žádný bytečný rozpatlávání.
Tvoje oči si pamatuju asi tak jako ten vyčítavý pohled, který jsi na mě vrhal, nebo ty vrásky okolo očí, který se ti udělaj když se směješ. když se procházím ulicemi Horsens, vzpomenu si na tebe a říkám si, že by se ti tady líbilo, že by tě něco zaujalo, třeba kirkegaardův hřbitov (kirkegard tu neni pohřbený, to je v kodani). Vypadá dost jinak než naše česky hřbitovy a zajímalo by mě, proč to tak je.
potkala sem tady vikinga, ráda s ním trávím čas a vypadá to, že on se mnou taky, ale trochu se obávám, že od toho dříve nebo poději bude očekávat sex.
život pevně v rukou, tak do toho mám šeredně daleko. i když, já už ani nevim, co mi v rukou zbylo k řízení.
myslím na tebe a nebolí to tolik, jako bolívalo

Kam dál